kňourání 4-letého syna

Dobrý den, ráda bych se poradila. Můj čtyřletý syn je děsně ukňouraný. Jak není po jeho, tak se hned rozpláče. Doma to nedělá tak často, spíše s ostatníma dětma, ale pokud spustí, tak to ignoruju, aby viděl, že tím ničeho nedosáhne, protože stejně domluvy vůbec nezabírají. Vždycky vyslibuje, že už nebude plakat a zase spustí, jak se mu něco nelíbí nebo není po jeho. Ve školce třeba odejde kamarád dříve z budovy a on se v šatně tklivě rozbrečí, že chtěl aby na něj počkal (aniž by mu to ovšem řekl) a stále takhle kvůli takovým v podstatě maličkostem. Jiná holčička mu něco vezme z ruky a on se zase hrozně rozbrečí. Vrcholem bylo, když mu o 2 roky mladší sestřenice sebrala kostičku, co stavěl baráček a zase se rozbrečel a takhle je to pořád. Má 5-ti měsíčního sourozence, ale toho má velmi rád, nevidím v tom souvislost jako třeba v žárlení, jelikož takhle ukňouraný byl i když byl jedináček. Napadá mě, jestli za to nemůžeme my třeba tím, že u v těhotenství jsem měla problémy a musela dost ležet, takže moc mezi děti, do nějakých kroužků nechodil, také i proto, že hodně marodil, takže odpoledne trávil se mnou nebo s babičkama, s kterýma je samozřejmě spokojený, protože babičky mu nic neberou a hrajou si, jak chce on. Ale zase na druhou stranu chodí pokud je zdravý denně do oběda do školky, takže ne, že by v dětském kolektivu nebyl. Odpoledne se mu snažím věnovat, ale další aktivity s dětma a malým zatím nezvládám, takže odpoledne je většinou buď doma nebo na zahradě. Počítám, že teď s lepším počasím budeme chodit třeba více na hřiště i s kočárkem. Tak nevím, jestli je tak citlivý nebo to na nás zkouší, ale doma vidí, že tím ničeho nedosáhne. Myslíte, že je nějaká šance ho to odnaučit. Když jdeme třeba ze školky s někým, tak děti si lítají, hrajou, dovádí, ale ten náš je věčně uřvaný. Doma mu i říkám, že se s ním nebude nikdo kamarádit, že dětem se uplakánek stejně jako mě nelíbí, že je lepší říct, co chce nebo teda zakřičet či strčit, pokud někdo ubližuje, ale je to jako mluvit do dubu. Stejný scénář dnes a denně. Přiznávám, že návštěvy k nám už ani moc nechodí, protože s miminkem nejsem schopna pořád usměrňovat staršího, aby nebrečel kvůli každý blbosti. Zase naopak, když je sám, tak je hodný a hezky si vyhraje.